Od ředitelování až k vlastní cestě

Prosinec 2019

Je pozdní odpoledne, venku poprchává – skoro tma . Sedím ve své kanceláři, na chvilku spouštím oči z monitoru počítače. Koukám na tovární komín, který vyčnívá nad všemi okolními budovami.

Necítím se úplně ve své kůži…: „Chci takhle žít?“„NE!“…“NE?“

Jsem ředitelka kosmetické firmy, jsem „vážená“ a „důležitá“…a já to nechci?

Trošku se děsím. Nicméně se snažím najít nějaký důvod, vlastně alespoň dva – tři důvody, proč tu být a zase na chvilku oklamat sama sebe: „Je to úctyhodná pozice, je to úctyhodná pozice…“ To je všechno?!

Chci říct – jsem vděčná za tuto příležitost. Naučila jsem se tu obrovské věci. Vést firmu, jednat a vyjít s mnoha rozdílnými lidmi, získala jsem spoustu zajímavých informací a zkušeností týkajících se výroby kosmetických přípravků, snažila jsem se do nich vždy vybírat ty nejlepší možné suroviny.

Jsem od přírody perfekcionistka (dřív posedlá…dnes vyléčená:-)). Do všeho se pouštím po hlavě, ve všem chci odevzdat maximální výkon…ale také ve všem, co dělám, chci vidět jasný smysl.  A tady začínám tápat. Poslední tři měsíce jsem zasypaná problémy, které vznikly cizím zásahem, a které musím každodenně řešit.

Přemýšlím nad svými životními sny a máme tu jeden splněný. Přála jsem si být ředitelkou – nepopírám. Ale nemám ten pocit naplnění, ve který jsem doufala, ani nemám pocit, že tím nějak prospívám „lidstvu“, natož lidem kolem sebe.

Je život jen nekonečná honička?

Mám pětiletou dceru, kterou celý den nevidím…ráno všechno připravím, vzbudím ji na poslední chvíli, odvezu do školky, vyrážím do kanceláře, práce, práce, práce…Odpoledne pro ni chodí většinou babička, jde s ní na cvičení, na tanečky, na zmrzlinu, na pizzu, koupit boty, nějakou hezkou knížku…já jsem v kanceláři.

Večer ji vyzvednu, domů, večeře, koupel, pohádka a spát…

Je tohle život? Co jednou řeknu Zuzance?: „Tvoje maminka musela moc pracovat, a proto jsi ji viděla jen chvilku ráno a večer.“

A to vůbec neřeším čas pro sebe. Jedna věc, na kterou ve svém životě opravdu dbám, je každodenní psychohygiena…ve 22 hodin jsem celkem „odepsaná“ a usínám u jakékoli snahy o minimální emoční detox.

Duben 2020

Je to za mnou…Díky za tuto úžasnou zkušenost!

P.S.: Nesmím zapomenout. Ještě jeden neocenitelný poznatek jsem tu získala. Někdy to, co se zvnějšku jeví jako „osudová“ příležitost, je jen slepá cesta…i když posetá životními lekcemi. Je dobré se poučit, otočit a vrátit zpět.

Vždycky si přece můžeme vyšlapat nějakou tu SVOJI:-)!

Krásný den všem:-)!